Mizukageho Budova

Pomalu jsem se ubírala chodbou k Mizukageho kanceláři. S otcem jsme se vrátili sice už včera, ohlásit jsem se šla ale až dnes. Mizukage o nás už stejně nejspíš věděl od hlídky u brány. Bylo příjemné být zase ve vesnici. Za ty dva roky se to tu sice trochu změnilo, ale pořád to byl domov. Konečně jsem dorazila ke dveřím a opatrně zaťukala.

Toshio Yuki

Toshio sedel v pohodlnom koženom kresle s hlavou opretou o rukou ktorú zapieral o stôl. Jeho pohľad znudene sledoval papiere na stole ktoré práve jemne prehraboval druhou rukou. Z tichej a beznádejnej situácie ho dostal jemný ťukot na dvere ktorý ho prebudil. V momente sa posadil a zahľadel na dvere.,, Vstúpte." prehovoril pokojne a nespusti z dverí oči.

Pootevřela jsem dveře a nakoukla dovnitř. Mizukage seděl za stolem a vypadalo to, že před mím příchodem se věnoval papírům. Nevím, co jiného jsem čekala.
Dobrý den, Mizukage-sama, pronesla jsem po té, co jsem vešla dovnitř a zavřela dveře. Lehce jsem se při tom uklonila.
Přišla jsem se vám nahlásit a oznámit, že jsem se vrátila ze svého dvou ročního tréninku mimo vesnici.

Toshio Yuki

,,Tak dvojročný tréning?" pousmial sa a myšlienkami sa na chvíľu presunul do minulosti keď posledné roky trávil stíhaním zločincov. No hneď na to sa otočil k dievčine pred sebou a zhlboka sa nadýchol.,, V tom prípade dúfam, že tréning bol opodstatné a nakoniec aj účinný."" dodal.,, Ale pre istotu ťa musím požiadať o meno pretože zatiaľ nepoznám každého člena vesnice." doplnil otázkou.

Klidným krokem jsem se ubíral ke vchodu do budovy Mizukageho. Prošel jsem dveřmi a stoupal po schodech do vyššího patra budovy, kde měl kancelář Mizukage. Došel jsem pře kancelář a sebejistě, ale ne nafoukaně zaťukal na dveře. Zatím jsem stál a čekal na výzvu ke vstupu do kanceláře...

Trošku jsem se zarazila.
Jak jsem něco takového vynechat.
Rychle jsem přikývla.
Hai, taky doufám. A jsem Utake Kohaku. Minulá Mizukage dala mému otci povolení mě dva roky trénovat. Dva roky uplynuly, takže jsem tu... dodala jsem pro jistotu.

Toshio Yuki

Ďalšie zaklopanie pokojne ignoroval a venoval sa kunoichi pred sebou.,, Tak som rád, že plníš dohody a vzorne si sa vrátila do Kirigakure no Sato." prehovoril a poľahky vytiahol papier z kopy.,, Utake Kohaku." zopakoval potichu.,, Všetko na jednom kúsku papiera, desivé čo?" spýtal sa.,, Aspoň dúfam, že všetko. Ale k veci." prerušil svoj monológ.,, Potrebuješ ešte niečo odo mňa?" spýtal sa.

Zamyslela jsem se. Ten jeden kus papíru byl skutečně poněkud děsivý. Z myšlenek mě vytrhla až jeho otázka.
Snad jen, kdyby jste mi mohl prosím říct, v jakém jsem týmu.
Docela dost mě to zajímalo, zatím jsem totiž v žádném nebyla.

Toshio Yuki

,, Takže tými." zašepkal potichu a siahol na spod kopky papierov a lenivo jeden vytiahol.,, Očakávam, že nebudeš jediná ktorá bude chcieť tak túžobne vedieť kam bola zaradená." dodal a položil papier na kraj stola.,, Ak ťa smiem požiadať aby si teto papier vyvesila na dvere. Je na ňom zoznam členov týmov. V momentálnej dobe máme zatiaľ len jeden ale ide tu o princíp, takže aspoň uvidíš ako prvá kam si zaradená." dodal pokojne a jemne pokývol rukou smerom k papieru na znak toho, že si ho môže zobrať.

Přikývla jsem a vzala si papír.
Arigato.
Přelétla jsem ho očima, jako by mi mohl poskytnout nějaké cenné informace. Jediná podstatnější věc, která se z papíru dala vyčíst byla však maximálně příslušnost členů týmu k jednotlivým klanům. A samozřejmě jména. Po chvíli jsem odrthla oči od papíru a mírně se pousmála.
Samozřejmě to hned vyvěsím. Nashledanou Mizukage-sama.
Opět jsem se mírně uklonila a vyšla z kanceláře.
Zavřela jsem za sebou dveře. Na chodbě stál nějaký kluk, nejspíš ten, co před tím ťukal. Usmála jsem se na něj a ukázala jsem na dveře u kterých stál dost těsně, takže jsem se tam nedostala s papírem.
Dovolíš?

Trochu jsem se na ni usmál... Jistě stačí říct... Poodstoupil jsem od dveří a zkoumavým pohledem jsem se na ni podíval... (nijak drze )

Počkala jsem, až ustoupí a pak jsem přilepila seznam týmů na dveře. Teda, lépe řečeno, seznam týmu. Ještě jednou jsem ho přelétla očima a pak jsem se pohledem přesunula k tomu klukovi.
Jak se asi jmenuje? Není to náhodou někdo z týmu? Nó, ten Fuguki to asi nebude, ti vypadají trochu jinak.
Tak jsem se zabrala do myšlenek, že mi nedošlo, že bych měla udělat snad něco takového jako odejít.

Všiml jsem si toho jejího pohledu...
Mám něco na tváři, že mě tak zkoumáš???
Usmál jsem sladce se a mrkl na ni...

Odolala jsem nutkání odpovědět "blbý výraz" a opětovala jsem mu úsměv.
Ne, jen nad něčím přemýšlím, na chvíli jsem se opět ztratila v myšlenkách. Nakonec jsem se ale zase vrátila k němu.
Mhh a ty jsi tu vlastně proč?

Přestal jsem se usmívat a tvářil se asi jako na avataru...
Přišel jsem se hlásit Mizukagemu. Vracím se do Kiri po 7 letech z cest po světě. Jaké je vlastně tvé jistě krásné jméno???
Usmál jsem se zadíval se jí mýma smaragdovýma očima přímo do očí...

Usmála jsem se na něj.
No, tak to jsi asi poznal hodně zemí.
Proti tomu jsou dva roky nic.
Trošku jsem trhla hlavou, protože jsem si vzpoměla, že se mě na něco ptal.
Ehmm moje jméno? Kohaku... z klanu Utake.

Trochu jsem po pohodil vlasy, protože mi spadli do obličeje...
Hmm Opravdu hezké jméno ...Hokaku. Takže klan Utake? Slyšel jsem o něm zajímavé věci, ale ty jsi první koho z tohohle klanu znám...
Usmál jsem se na ni...
Já jsem Toshiro... Fuguki Toshiro... Velmi mě těší...
Jedním okem jsem se podíval na ten seznam a hned se mi vryl do paměti...
Takže koukám, že jsem v jednom týmu...
Usmál jsem se...

Nadzvedla jsem obočí, když jsem slyšela tu zkomoleninu.
Ko-Ha-Ku, jasně jsem vyslovila s důrazem na jednotlivé slabiky. Zkus si to třikrát zopakovat a třeba si to zapamatuješ.
Když jsem slyšela jeho jméno trochu jsem se zarazila.
Tvůj klan je ve vesnici hodně známí, ale nečekala bych, že zrovna ty k němu patříš.
Naklonila jsem hlavu na stranu.
A co se týká týmu, jsme v jediném, pousmála jsem se.

S úsměvem jsem se na ni omluvně podíval...
Gomene, moje chyba asi mě omráčila tvá kráse a mě se z toho krapet zamotal jazyk...
Znovu jsem se usmál...
Můj klan a známí? Tak to nevím. Proč bych do klanu Fuguki nemohl patřit???
Podíval jsem se na ni tázavě...

Při té jeho poznámce jsem se trochu začervenala.
Ale ne, nemyslela jsem to tak, že by jsi do něj nemohl patřit. Jen, že jeho členové vypadají většinou trochu jinak. Ehm, teda, ne, že by vadilo, že tak nevypadáš.
Začala jsem se do toho poněkud zamotávat.

Usmál jsem se na ni...
Tím trochu jinak myslíš, že někteří členové klanu Fuguki připomínají svým vzezřením občas ryby???
Usmál jsem se vesesele...
No já jsem trochu jiný případ, protože už můj otec vypadal téměř jako člověk a moje matka byla Jounin z Konohy. Po ní jsem asi podědil velkou část mého vzhledu...
Mile jsem se usmál...

Pokývala jsem hlavou.
Tak to byla do zajista krásná že... můj pohled zabloudil k hodinám vysícím na stěně.
Bože, táta mě zabije, slíbila jsem mu, že dneska budu brzo doma!
Chytila jsem se jednou rukou za hlavu.
Promiň Toshiro, určitě se ještě uvidíme, tak, zatím.
Rozběhla jsem se pryč z budovy a zamířila si to domů.
(přesun)

Jen jsem zvedl ruku na pozdrav a trochu na ni kývl.
Potom jsem si sedl proti dveřím do Mizukageho kanclu.
Hmm s tím musím taky hodit řeč, takže si počkám. Stejně toho málo naspím, protože mám ohromnou zásobu chakry...

Druhý den jsem usoudil, že bych měl jít znovu zaklepat na dveře Mizukageho...
Vstal jsem tedy a znovu na dveře do kanclu zaklepal a teď už i sebejistě vstoupil dovnitř...
Došel jsem ke stolu a slabě si odkašlal...
Zdravím, nejsem zrovna moc na formality, tudíž to vezmu stručně abych nekradl cenný čas vám a vy zase mě. Jsem Toshiro Fuguki, vracím se po sedmi letech, které jsem strávil na cestách po světě, zpět do Kiri. Mé výsledky z akademie a další informace naleznete v mé složce...
Celou dobu jsem se mu díval bystrým pohledem přímo do očí a ani jsem nemrkal. V mém výrazu nebylo znát žádných emocí...